Vojtěška

Vojtěška byla v žalostném stavu. Její ouško nebylo jen poraněné. Bylo plně zasažené nádorem, který už prorůstal do hlavičky. To je přesně ta věta, kterou nikdy nechceme slyšet. Že už je pozdě. Že už nemůžeme zachraňovat, jen doprovodit.

Byla to velmi stará kočička. Tělíčko vyčerpané, ale dušička pořád bojovala o každý den. Kdyby měla svého člověka, kdyby měla péči včas, nikdy by se nemusela dostat do tak strašného stavu. Tohle bolí možná nejvíc. Ta představa, že roky trpěla tiše, bez pomoci.

Někdy je ale naším údělem něco jiného než zázraky. Někdy je naším úkolem udělat poslední chvíle hezké. Být oporou. Držet ji. Šeptat, že už nemusí bojovat.

A my víme, že Vojtěška v těch posledních chvílích cítila něco, co roky ne. Bezpečí. Teplo. Lidský dotek. Lásku.

Nikdy nezapomenu na její výraz, když byla zanořená do pelíšku. Byla klidná. Spokojená. Jakoby si konečně dovolila vydechnout.

Teď už je jí lehčeji. Je volná. Nic ji nesvazuje, žádná bolest, žádné nemocné ouško. A ví, že tu byli lidé, kterým na ní záleželo.

Prosím, držte dnes tichou vzpomínku na Vojtěšku s námi. A pokud můžete, myslete i na ty další, kteří stále čekají. Každá včasná kastrace, každá kontrola u veterináře, každá pomoc má smysl. Někdy rozhoduje o letech života bez bolesti.

Děkujeme Vám, že v tom s námi jste. Bez Vás bychom tyhle těžké chvíle nezvládli.